Jak hospodaří jedna žabí rodinka se svými příjmy? Jednoduše vysvětlené téma utrácení a šetření na příběhu žabí rodinky.
„Možná tomu ani nebudete věřit, ale stalo se to právě před sto lety. A bylo to věru velké pozdvižení, když se žabák Oliver ženil s tou nejkrásnější žabičkou v celém zdejším povodí, žabkou Aničkou.
Oliverovi trvalo dlouhých sedm žabích let, než si získal její srdce. Cožpak o to, jemu se Anička líbila už jako malinkatý puleček.
Oliver měl často pocit, že i ona sama na nějmrkla, ale vždy, když se ji pokusil oslovit, hned si zase plavala jakoby ho ani nezahlédla. Nosil jí tu a tam květinky a malé mušky, jako drobné pozornosti, ale
Anička o něj stále nejevila pražádný zájem.
Vždy se jen zachichotala a hupsla do vody.
Oliver to už málem vzdal, když tu se jednoho dne přihodilo právě to dobrodružství, díky němuž se Oliver s Aničkou blíže poznali.
To se tak jednoho dne žabička Anička vyhřívala na velkém kameni uprostřed potoka a vůbec nesledovala, co se kolem ní děje. Užívala
si krásného teplíčka a snila o tlusté masařce, kterou si dnes uloví k večeři. Když vtom se nad ní objevil stín velkého obra.
Chytil ji do dlaně a odnášel pryč. Žabička Anička vytržena ze svého snění zoufale kvákala a kuňkala, volala žabí řečí o pomoc.
Oliver, který to celé spatřil, ani na okamžik nezaváhal. Skočil na obra tak šikovně, že mu zapadl rovnou do kapsy u kalhot a nechal
se unášet spolu s Aničkou. Pojednou se obr zastavil, aby si žabičku
Aničku lépe prohlédl.
Žabička hleděla tomu člověčímu obrovi přímo do očí a bála se i jen
maličko pohnout. Obr náhle vykřikl leknutím. Sáhl si do kapsy a vytáhl z ní žabáka Olivera:
„Co ty tady děláš? Jak ses mi ty, žabáku jeden, dostal do kalhot?“ divil se obr a prohlížel si je oba – každého na jedné dlani. Oliver mrkal na Aničku jako že, až jí dá znamení, oba vyskočí a obrovi utečou. Než však stačili svůj nevyřčený plán uskutečnit, k tomu jejich obrovi se přihnal ještě druhý obr a křičel: „Fuj! Zahoď
ty žáby! Pojď si s námi radši hrát!“
Za malý okamžik se Oliver s Aničkou ocitli ve vzduchu – to jak je obr oba najednou vyho dil do louky. Ve vysoké trávě Oliver poprvé Aničku přímo oslovil.
„Kuňk, kvák… skákej za mnou, kousek odtud je potůček, po kterém
se dostaneme domů.“ Cesta byla náročná, plná překážek, ale Oliver Aničce pomáhal všechny strasti překonat. Prodíral se hustým porostem a pečlivě sledoval, zda se na blízku neobjeví obr, čáp, kočka nebo ještě jiné žabí nebezpečí.
Protože je však obr zanesl příliš daleko od jejich kamarádů a rodičů, nemohli se hned jednoduše vrátit domů. Pomalu se stmívalo a vzduch byl prostoupený večerní mlhou. Oliverovi se povedlo ulovit krásně vypasenou masařku a s žabičkou Aničkou si na ní moc
pochutnali. Byli už však oba víc než unavení, a tak si vedle potůčku našli bezpečné místo k přenocování, než se na druhý den ráno zase
vydají na cestu domů. K velkému potoku to odsud byl už jen kousek. Ale protože žabičky moc dobře věděly, jak zrádné někdy bývají
noční proudy, rozhodly se, že bude lepší počkat do druhého dne.
Před spaním si ještě tichounce vyprávěli žabí povídačky, a pak usnuli spánkem tak sladkým, jako ta nejvybranější lahůdka žabího jídelníčku.
Ráno je pohladilo sluníčko a lesklým paprskem jim pošeptalo, že začíná nový den.
Anička se protáhla, a její pohled na neznámou krajinu i na Olivera, jí rychle připomněl všechny včerejší události. Oliver se na Aničku
usmál a pomyslel si: „Panečku, jak jen je ta žabička krásná. Snad ještě krásnější než kdy dřív.“ Rozhlédl se kolem a skočil po obrovské mouše, která přistála kousek od nich na balvanu u potůčku. Snídaně to byla opravdu výtečná. Anička se nenechala zahanbit, hop a skok, a už také držela mušku jako zákusek pro ně pro oba.
Oliver kváknul: „K potoku je to pár skoků, postavím loď a po proudu se dostaneme až domů ještě před obědem.“ Cožpak o to, pár skoků by to bývalo bylo, ale kdo to kdy viděl, aby žabák stavěl loď? Anička se jeho kváknutí podivovala, ale Oliver vypadal, že ví, o čem kváká, a proto ho následovala.
A opravdu. Oliver plácnul na vodu velký list a klacík, a po něm další a další a už pobízel Aničku, aby nastoupila do lodičky. Vezli se
pak jako praví námořníci. Voda je nesla a oni se tomu chichotali, že si ani nevšimli blížícího se vodopádu. Naštěstí umí žáby dobře plavat, takže je ta ranní koupel jenom pěkně osvěžila a zchladila. „Tenhle vodopád já znám,“ zajásala Anička „to už jsme kousek od domova.“
„Hurá, hurá,“ na to Oliver.
A pak malinko zaváhal, ale nakonec se osmělil a povídá: „Aničko, než doplaveme domů, chtěl bych se tě na něco zeptat: Víš… no, ehm… kvák, ehm.“ „Tak mě nenapínej, Olivere. Co mi chceš říct?“
„No, víš, zkrátka jestli by sis mě nechtěla vzít? Jako, že bychom spolu měli svatbu,“ dostal ze sebe konečně s úlevou Oliver.
Viděli jste někdy žabáka jak se červená?
Ne? Tak si představte, že Oliver byl v tu chvíli úplně, ale úplně červený, jako by byl spíš chameleonem v košíku jahod než žabákem.
Anička si toho pobaveně všimla a s úsměvem odpověděla: „I to víš, Olivere, že ano.
Ráda s tebou budu mít svatbu,“ a dala Oliverovi pusu. Ten se už mezitím přestal trochu červenat a pusu jí honem vrátil.
Věřili byste tomu, že to u žab chodí podobně jako u lidí? Jenom my lidé to jejich žití tolik nesledujeme, a proto o něm tak málo víme.
Chtěli byste vědět, jak si Oliver s Aničkou žili po svatbě? Tak já vám to prozradím.
Měli se moc rádi a Oliver Aničku miloval každý den víc a víc. Po svatbě se jim narodilo dvě stě malých pulečků a rozhodli se jim vytvořit útulný domov. Ale ono není docela jednoduché, uhlídat tolik dětí. Taky je potřebujete krmit, mít pro ně pěkné bydlení, a v neposlední řadě je i vychovávat, aby z nich vyrostly správné žabky.
Anička si přála mít pro své děti to nejlepší a nejnádhernější zboží. Oliver se chtěl předvést, jednak před Aničkou a jednak před kamarády, a proto si vzali půjčku u Žabí banky. Za ni
si mohli ihned pořídit pěkné žabí auto, a taky pořádnou jachtu vyrobenou na zakázku bobrem Jeníkem. Potom si zase Anička vyhlédla v katalogu zájezd, se slevou, pro dvě stě pulečků i s rodiči… A tak si vám u té Žabí banky půjčovali další a další penízky, jezdili krásným autem, navštívili ostrov na řece a všichni pulečci měli
to nejkrásnější vybavení do žabí školy, nejhezčí pokojíčky a nejvybranější mušky ke svačinkám.
A Anička? Samozřejmě, že na sebe také dbala, kabelky i botky musely být vždy pěkně sladěné a jenom podle poslední módy. Nákupy se staly její oblíbenou zábavou a její šatník se plnil rych-
leji než kdy dřív.
Co se vám ale jednoho dne nestalo…
nebo spíš stalo. Jste zvědaví, jak to s žabí rodinkou dopadlo, když si žili tak trochu nad poměry? Tady najdete celou pohádku, můžete si ji objednat a v pdf formě vám ji pošlu spolu s ostatními pohádkami skřítka Penízka. TADY je formulář objednávky.