V malé vesničce na kraji lesa bydlela jedna
vdova se třemi dcerami. Matka byla velmi
pracovitá, dřela od rána do večera. Pracovala
na poli a nezastavila se do slunka západu. Měla
radost, když její dcery měly všeho dostatek. Její
pracovitost byla chvályhodná. Matka však, pro
samou práci a péči o dcery, velmi často zapomí-
nala myslet sama na sebe, nenajedla se, nepo-
silnila, a proto často churavěla.
A jaké měla dcery? Jedna se jmenovala
Roběna, druhá Slavěna a třetí Vladěna. Roběna
by svou leností hravě předčila všechny lenochy
světa. Nejvíc ze všeho měla starost sama o sebe.
Aby se nepíchla, neofoukla, nezranila se. Byla
na sebe tak opatrná, že se nejraději zdržovala jen
doma ve světnici a pro jistotu nedělala vůbec nic.
Slavěna byla jiného ražení. Nebála se o sebe
nic, avšak nejlépe jí bylo v hloučku stejně sta-
rých kamarádek. Ráda si povídala a bavila se
s ostatními děvčaty. Nejšťastnější byla, když
se mohla parádně nastrojit a protančit celý
večer v jednom kole. Dbala o sebe, aby byla co
nejkrásnější, ale pomoc s hospodářstvím nebo
úklidem jí byla cizí. Matka ji musela ke každé
práci dlouze přemlouvat. Slavěna stejně s ničím
nepomohla, a jak byla příležitost, z domu
se vytratila a mířila za svými kamarádkami,
s nimiž jen tak marnila čas.
Třetí, Vladěna, měla od dětství pocit, že jí
matka i sestry mají sloužit. Byla ze sester nej-
mladší, a také nejrozmazlenější. Velmi těžce
nesla, že matka ani sestry neposlouchají, když
ona jim poroučí. Vztek, slzy ani nadávky jí však
nepomohly. Matka Vladěnu nejdříve po dob-
rém přemlouvala, aby se zapojila do domácích
povinností. Ale Vladěna si hleděla jen a jen
svého a čekala, až za ni matka vše udělá. Moc
dobře totiž věděla, že jí nakonec dojde trpělivost
s přemlouváním a raději opět obstará celé hos-
podářství sama.
Jednoho dne se u dveří jejich chalupy obje-
vil cizinec – krásný mladý urostlý muž, který
zaklepal a vstoupil do světnice. Dívky a matka
právě obědvaly, byla neděle a krásný letní den
hřál na srdci i na těle. Mladý muž se předsta-
vil: „Jsem hrabě Halíř a cestuji do města, abych
vyřídil nějaké obchodní záležitosti. Zabloudil
jsem k vašim dveřím. Dovolte mi prosím, požá-
dat o vodu pro mne a mého koně.“
Dívky, všechny akorát na vdávání,
se do cizince jedna jako druhá ihned zakou-
kaly. Matka vyzvala toho muže, aby si přisedl
ke stolu a poobědval s nimi. Dcery se náhle
předháněly, která mu nalije vodu, která mu
obstará koně, která nandá oběd na talíř. Mladík
si připadal jako v bavlnce a nenechal se dva-
krát přemlouvat, když mu bylo nabídnuto delší
odpočinutí. Rád si zde v přítomnosti krásných
a starostlivých dívek odpočinul a svůj úkol
ve městě odložil na později.
Pohledný cizinec byl péčí dívek natolik
okouzlen, že se matky zeptal, zda by nechtěla
poslat své dcery na jeho panství do služby.
Matce se ten nápad příliš nezamlouval, věděla,
že na práci je moc neužije, ale dala se dcerami
přesvědčit a dovolila jim to.
Za pár dní poslal hrabě pro dívky kočár a ty,
plny očekávání, vyrazily vstříc novému životu
na hraběcím panství. Toť se ví, že jedna jako
druhá si na mladého hraběte myslely a doufaly,
že se stanou jeho ženou.
Jaké bylo jejich překvapení, když přijely
do cíle a namísto hraběte je tu očekávala tlustá
správcová, která jim ihned rozdělila pracovní
úkoly. Roběna měla pomáhat se zaléváním
zahrady, Slavěna dostala na starost umývání
nádobí v kuchyni a Vladěna úklid chlívků.
Mladého hraběte ani nezahlédly, a co víc,
v práci byly vytížené od rána do večera. Naštěstí,
sestry obývaly společnou komůrku, kde večer,
co večer svorně vzpomínaly na to, jak dobře
seměly u matky. Roběna byla stále nachlazená
od větru a vody, Slavěna, u nádobí, neměla
s kým promluvit a Vladěna při čištění chlívků
přímo trpěla. Dívky se jednoho dne rozhodly,
že než tu žít takto dál, to raději utečou.
Na útěk se však potřebovaly dobře připravit,
a musely být opatrné, aby se, za nedovolený útěk
ze služby, nedostaly ještě do vězení. Roběnu,
Vladěnu i Slavěnu nyní spojoval společný cíl –
chtěly získat svobodu a lepší život v hojnosti.
Na panství hraběte Halíře nebylo zle, ale za svou
práci dostávala děvčata pramalou odměnu – jeden
měďák měsíčně. Byla tu ale možnost, každou
neděli, na místním trhu, prodat vlastní výpěstky
ze zahrady, vajíčka, koláče, které samy napečou
nebo košíky, které samy upletou.
Neděle byla jejich jediným dnem volna
ze služby. Dívky si před plánovaným útěkem
potřebovaly vydělat dostatek měďáků a zlaťáků
na život mimo hrabství. Musí být schopné
zaplatit si nocleh nebo jídlo. Onoho večera
ve své komůrce se tedy rozhodly, že si co nejvíce
naspoří na svoji budoucí svobodu. Každá při-
pravovala vlastní výrobky na nedělní trhy. Ráno
ani nemohly dospat a už se hnaly na tržiště, kde
nakonec prodaly vše, co si za uplynulý týden
stihly připravit. Zlaťáky se jim jako kouzlem
množily a dívky už se těšily na den, kdy utečou.
….
Utekly nebo ne? Chcete vědět, jak pohádky pokračují? Tady je odkaz na celý soubor Pohádek skřítka Penízka v PDF.