Bylo ráno, krásně svítilo sluníčko a školním
dětem právě začínaly prázdniny. Maminka,
Andulka i malý bráška budou teď společně dva
měsíce doma. Maminka učí děti ve škole, a má teď
tedy také prázdniny. Tatínek si prý letos vezme
dovolenou na celý měsíc a pojedou na hory. „Jéé,“
Andulka se už moc těší. Má na horách kama-
rádku Zuzanku. Jezdily spolu na koních, koupaly
se v jezeře a jednou spolu v lese dokonce postavily
domeček pro skřítky. Andulka je zvědavá, jestli,
až přijede, tam ti skřítci opravdu budou bydlet.
Maminka zatím trochu klidní její nadšení,
že prý pojedou až za dva týdny. Teď přece ještě
nemá tatínek dovolenou. Proto budou s mamin-
kou a bráškou chodit jen na koupaliště u nich
ve městě. Ale ty hory! Panečku, to bude něco.
Už aby to bylo.
Andulka se tak moc těší, že se rozhodla, že si
už dnes zabalí kufr, aby na nic s sebou nezapo-
mněla. Vzala do ruky méďu, panenku, kostičky,
ještě chtěla vyndat oblečky pro panenku…
a jéje, kufřík se sám otevřel a všechno z něj
se vysypalo na zem. Spolu s tím vším vypadla
i peněženka. Andulka na ni úplně zapomněla.
Od toho zážitku z pouti peněženku ani sto-
korunu nevyndávala, aby jí je náhodou někdo
neukradl.
Pomyslela si, že ta schovaná stokoruna bude
asi smutná, když si jí Andulka tak dlouho
nevšímala. Andulka vzala peněženku opatrně
do ruky, a ještě opatrněji ji otevřela. Napětím
ani nedýchala. Jestlipak tam ta stokoruna
bude? A jestlipak se na Andulku nebude zlobit,
že na ni zapomněla, nepovídala si s ní a hlavně
jí nepřivedla ty slíbené kamarádky?
Stokoruna nic neříká. Andulka se tedy zeptala
první: „Stovko, jak se máš? To jsem ráda, že jsem
tě zase našla. Uložila jsem tě tak důkladně mezi
oblečky, že jsem na tebe docela zapomněla.“
Stokoruna stále mlčela. Andulka tedy
důraznějším tónem pokračovala: „Stokoruno?!
Ty spíš? Povídej zase něco? Ty se na mě zlobíš?
Proč nemluvíš, jako tenkrát?“
Stokoruna stále mlčela. Andulka si přiložila
peněženku se stokorunou k uchu a nic, neslyší
vůbec nic. Vezme tedy opatrně svoji kamarádku
do ruky a prohlíží si ji. „Stokoruno, budeme si zase
povídat?“ tentokrát již téměř zakřičela Andulka.
V tom se otevřely dveře a do místnosti
nahlédla maminka: „Andulko, pročpak tolik
křičíš? Děje se snad něco?“
Andulka: „Mami, ta stokoruna se na mě zlobí
a vůbec nemluví. Zapomněla jsem na ni a nepři-
vedla jsem jí ty kamarádky, jak jsem slíbila.“
Maminka povídá: „Tak víš co? Ten slib
můžeš ještě splnit, a třeba se ta stokoruna zase
rozmluví. Mohla bys dostat nějaké úkoly navíc,
a za ně tě potom odměním. Co ty na to?“
Andulka: „Ano, ano, tak jo, mami!“ Pak
se zarazila a zeptala se maminky: „A, maminko,
jaké budou ty úkoly? Budu to umět? To odteď
budu chodit do práce jako ty nebo tatínek?“
Maminka: „Kdepak, děti do práce chodit
nesmí. Děti nejdříve chodí do školy a až v pat-
nácti letech mohou jít na brigádu nebo praco-
vat za penízky. Obvykle se však chodí do školy
až do osmnácti let, anebo ještě déle. Záleží
na tom, jakou školu se rozhodneš studovat.
Na každý pád, rodiče mají povinnost (danou
ze zákona), posílat děti do školy. Až děti dospějí,
mohou pracovat. Dětství si mají především užít
a hodně se toho naučit.“
Andulka: „Aha. A jak já si tedy vydělám
penízky, mami?“
Maminka chvíli přemýšlí a pak začne jme-
novat možnosti, jak by mohla Andulka pomá-
hat a za co by jí maminka nějaké ty penízky
přidala: pletí zahrádky, vyčištění zimních bot,
nakrémování kožených bot, vyprání pono-
žek, které se nedopraly v pračce, trhání rybízu
na kompoty, trhání borůvek, pomoc babičce
s krmením králíků a slepic…
Andulka má doma své obvyklé povinnosti,
které běžně vykonává. Za ty Andulce maminka
penízky nedává. Andulka plní nádobí
do myčky, uklízí všechny boty na verandě
a stará se, aby byla čistá podlaha v koupelně.
To jsou její běžné úkoly, za které zodpovídá.
Maminka také musí prát prádlo, vařit a mýt
podlahu – za to nedostane zaplaceno. Tatínek
v neděli vaří a stará se v zimě o topení, pořád
něco vylepšuje doma i na zahradě, ale za to
mu také nikdo neplatí.
Andulka přemýšlí, který „placený“ úkol bude
asi nejlepší. Láká ji trhání rybízu. Pak ji napadne
se zeptat: „Maminko, a kolik za který splněný
úkol vlastně dostanu penízků?“ Nejraději bych
trhala rybíz nebo borůvky.
„To je správná otázka, Andulko.“ Maminka
rozmýšlí, co navrhnout, aby Andulku nepřepla-
tila. Vzápětí navrhuje dvacetikorunu za sklenici
rybízu a padesátikorunu za sklenici borůvek.
Andulka souhlasí a hned se pídí po sklenici,
kterou by mohla naplnit.
Jakmile ji dostane, s nadšením spěchá
do zahrady natrhat rybíz. Práce je to pro
Andulku úplně nová, a navíc, přibývá nějak
moc pomalu. Uškubne pár kuliček a už zvedá
sklenici před obličej, aby se podívala, jestli je
plná. Není. Utrhne další hrozen rybízu, dá ho
do sklenice a kontroluje, zda už má hotovo
a může si jít pro slíbenou odměnu. „Ale ne,
ve sklenici to není vůbec znát.“ Začíná být
horko a Andulku přestává tahle práce bavit.
…
Chcete vědět, jak pohádka pokračuje? Co se Andulka při plnění úkolu naučila? Tady je odkaz na formulář objednávky celého pdf.