Možná se právě chystáte do hajan a možná taky
ne, to já nevím. V každém případě si nyní udělejte
pohodlí a pozorně poslouchejte příběh o Toníkovi,
který se z lotra stal poctivým člověkem.
Je tomu snad už dvě stě let a možná ještě
víc. Tehdy prý byla v jednom kraji taková chu-
doba, že lidé neměli co jíst. I stalo se, že v zimě
napadlo po pás sněhu a takový krutý mráz
po celý leden panoval, že mnozí na to živo-
tem doplatili. Bohužel, v tu zimu zemřeli i oba
Toníkovi rodiče. Chlapci bylo tou dobou sotva
šestnáct let, ale když zůstal sám, doma ho pra-
nic nedrželo, a tak se vydal do světa – pěšky
a bez batohu.
Jak tak byl sám, rostl v něm pocit veliké
nespravedlnosti. Viděl na panských polích
hojnou úrodu, a on přitom neměl vůbec nic.
Dobře si pamatoval, že jeho rodiče také měli
málo jídla. I začal si sám v sobě pěstovat myš-
lenku, že za jeho utrpením stojí všichni ti
boháči, kteří se mají dobře. Tak dlouho na to
myslel, až sám sebe přesvědčil, že za smrt jeho
maminky a tatínka nemůže nikdo jiný, než
právě oni – boháči.
I rozhodl se všem boháčům pomstít a vydal
se proto dále do světa. Potloukal se od města
k městu, od vesnice k vesnici a jeho cílem bylo
sebrat bohatým jejich peníze za to, že oni mu
sebrali jeho rodiče. Jak čas utíkal, Toník se vypra-
coval na dokonalého zlodějíčka a podvodníka.
Na své cestě nechával za sebou jen naštvané
obchodníky, statkáře, rychtáře, bankéře a další
ctihodné lidi, kterým něco sebral, podvedl je,
anebo jim cosi zničil. Už na něj i byla vypsaná
tučná odměna, ale jemu se stále dařilo unikat
před zákonem. Navíc, postupem času, byl sám
o sobě stále více přesvědčen, že tímto způso-
bem koná na světě spravedlnost.
Jednoho dne přišel do míst, kde bylo krásné
okolí, zelené lesy, stromy plné ovoce, barevné kvě-
tiny, průzračná voda v řece a čistý vzduch, který
svěže voněl. Toník odpočíval v lese, na břehu
jezírka. Hověl si ve stínu stromů a vysoké trávy.
Málem by usnul, když tu náhle uslyšel dívčí
zpěv. Zbystřil a opatrně zdvihnul hlavu, aby
se podíval, komu ten krásný hlas patří.
Úžasem zůstal jako omámený. Tak krásnou
dívku ještě jaktěživ nespatřil. A ten líbezný hlas
si přál slýchat každičký den. K jeho nemalému pře-
kvapení, dívka svlékla šaty a zaplula do jezírka, aby
se osvěžila v parném letním dni. Toník ji nechtěl
vylekat, a proto zůstal ve svém úkrytu. Ještě nikdy
se necítil tak bezradný jako nyní. Chtěl dívku
oslovit, ale bál se, že ji vyleká a ona pak uteče.
Usilovně přemýšlel, jak dívku oslovit, ale na nic
nemohl přijít. Mezitím dívka vyšla z vody, hbitě
se oblékla a zmizela ve stínu lesa.
Večer se Toník vypravil do hospody, kde,
jak doufal, o neznámé dívce zjistí víc. Přisedl
ke stolu, kde seděli samí takoví urostlí mlá-
denci jako on. Přivítali ho mezi sebou a ptali se,
co v kraji pohledává, co dělá a odkud pochází.
Toník jim o sobě pověděl smyšlenou historku
a dál se s nimi bavil, jako by to byli jeho bra-
tři. Mladíci se mezi sebou vsázeli, koho si pří-
ští sobotu na místní veselici vybere rychtářovic
Rozárka k tanci. Toník se zaradoval, když sly-
šel, že se ve vsi bude konat tancovačka. Těšil se,
že tam jistě přijde i ona krásná dívka, kterou dnes
potkal u jezera. Všechny dívky přece rády tančí.
Na další den se, namísto podvádění někoho
z boháčů ve vsi, vydal opět do lesa. Cestou natr-
hal luční kvítí, které svázal do voňavé kytice
a tu nechal ležet na břehu jezera. Krásná dívka
se podivila, kdo že to nechal na břehu květiny?
Začala se rozhlížet, když v tom uviděla Toníka.
Toník se na ni usmál, lehce se uklonil,
a rukou pokynul, že kytička je pro ni. Dívka
se na okamžik začervenala a krátce poděko-
vala. Koupání si však, v Toníkově přítomnosti,
raději rozmyslela a kvapně se rozběhla pryč.
Každý další den Toník natrhal čerstvé květiny
a donesl je k jezírku. Krásná dívka se tam už ale
neukázala.
Naštěstí, přesně, jak Toník doufal, potkal
dívku v sobotu na místní tancovačce. Dozvěděl
se o ní, že je to dcera zdejšího rychtáře a jmenuje
se Rozárka. Pro neustálý zájem chlapců z ves-
nice, nebylo ale vůbec jednoduché se k Rozárce
dostat a požádat ji o tanec. Nakonec se to
Toníkovi přece jen povedlo. Během pár oka-
mžiků však Rozárka nasadila Toníkovi tuze
velkého brouka do hlavy. Pronesla totiž sebe-
jistě: „Já tě znám. Tatínek má tvůj obrázek. Jsi
zloděj a podvodník, kterého hledají. A až tě
chytí, pověsí tě!“ Toník chtěl na to něco namít-
nout, ale Rozárka ho předběhla a pokračovala:
„Radím ti, abys odešel z naší vesnice, pro-
tože tady na podvodníky a zloděje nikdo není
zvědavý!“
V tom okamžiku přebral Toníkovi Rozárku
při tanci jiný urostlý mladík a Toníkovi nezbylo
než se ze sálu vytratit. Neměl v úmyslu nechat
se chytit a tušil, že tu pro něj není bezpečno.
V tomto okamžiku, poprvé v životě, začal pře-
hodnocovat své činy. Chtěl být hrdinou. Ale
dívka jeho snů jej postavila před skutečnost,
kterou si sám dosud ani neuvědomil. Došlo
mu, že je dareba a zloděj, kterého slušné děvče
chtít nikdy nebude.
Šel s hlavou skloněnou a nevěděl, co si jen
má počít. Znavený ulehl v krmelci na seno, tak
jako každý den a tvrdě usnul. Ve snu k němu
přistoupila dobrá víla z jezera. Jezerní víla
na Toníka promluvila vřelým hlasem: „Toníku,
chceš-li, aby tě Rozárka milovala, musíš si ji
zasloužit. Staň se poctivým člověkem, aby si tě
mohla vážit. Dám ti tři úkoly, a když je spl-
níš, Rozárka si tě zamiluje.“ Ráno se Toník cítil
lépe, ale na Rozárku myslel stále víc a víc.
Vykřikl do ranního ticha: „Jezerní vílo, jaké
jsou ty tři úkoly? Splním je všechny, jen ať mě
Rozárka chce.“ Tu se rozčeřila hladina jezera
a nad hladinu vystoupila jezerní víla. „Toníku,
tvůj první úkol bude nejsnadnější: Jdi do města,
kde tě neznají, a vyuč se řemeslu. Vyber
si řemeslo tvému srdci nejbližší. Až budeš mis-
trem ve svém oboru, přijď za mnou, prozradím
ti další úkol.“
„Cože? Vždyť to mi zabere několik let?“
Toník chtěl smlouvat a hádat se o lehčí zadání,
ale víla zmizela a nebylo po ní ani vidu ani
slechu. „Nu což, vyučím se.“ Přemýšlel, jaké
řemeslo je jeho srdci nejbližší, ale nic ho ne a ne
napadnout. Mohl by být truhlářem, pekařem,
řezníkem, kolářem, kovářem nebo písařem, ale
ani jedna z možností se mu tak úplně neza-
mlouvala. Jakmile se přiblížil k městu, potkal
stařenku, která nesla velkou otep dřeva. Chtěl
jí od nákladu ulevit, ale stařenka, jakmile ho
spatřila, začala nahlas křičet: „To je on! Ten
podvodník, na kterého je vypsaná odměna!
Honem lidi, chyťte ho!“ Toník na nic nečekal,
vzal nohy na ramena a tomuto městu se oblou-
kem vyhnul, tady ho znají.
Šel mnoho dní, přebrodil devět řek, přešel
velké hory, nocoval v pěti lesích, a když už začí-
nalo studeně pofukovat, ocitl se ve městě pod
horami. Procházel městem a v jednom kuse
myslel na Rozárku. Představoval si, jak jí při-
nese krásný prsten a ona mu padne kolem krku.
Ano, najednou přesně věděl, čemu se chce
vyučit. On, Toník, chce být zlatníkem! Aby
mohl Rozárce donést zlatý zásnubní prsten.
Vyhledal ve městě zlatníka a poprosil ho,
zda by u něj mohl nastoupit do učení.
Zlatník si ho přeměřil od hlavy až k patě. „Ty
chceš být zlatníkem? Vždyť se na sebe podívej,
vypadáš, jako když vypadneš krávě z huby. Jsi
celý potrhaný a špinavý. Kliď se odsud, ať mi
neodradíš zákazníky!“
Toníkovi bylo do pláče: měl hlad, byla mu
zima a nechtěl už krást. Všiml si vetché sta-
řenky, která nesla otep dřeva, a opatrně se jí
zeptal, zda by jí mohl pomoci.
Měl pocit, jako by tuhle stařenku už někdy
viděl, ale… to přeci nebylo možné, vždyť
v tomhle dalekém městě je dnes poprvé.
Stařenka pohlédla na Toníka a beze slov sho-
dila těžké dřevo ze svých zad. Toník ho popadl
a šel za ní.
Zeptal se: „Dobrá ženo, kde tady ve městě
najdu službu?“
Stařenka odpověděla: „Inu, chceš-li opravdu
pracovat, můžeš sloužit u mě.“
Od toho dne plnil Toník úkoly té staré ženy.
Nezastavil se ani na minutu a usínal tvrdým
spánkem na starém slamníku ve stařenčině
chalupě. Jednoho dne stařenka povídá: „Sloužil
jsi mi poctivě. Za to ti dávám tyto nové šaty
a nyní můžeš poprosit zlatníka o službu. Přijme
tě, zrovna hledá tovaryše.“ Toníka překvapilo…
…
Zajímá vás, jak pohádka pokračuje? Tady můžete objednat celé pdf se souborem pohádek v elektronické podobě.