Jak vnímají děti dědictví, co to pro ně znamená?

Příběh o rytíři Lesanovi je odrazovým můstkem pro povídání o dědictví.

„Děti, navštívily jste někdy nějaký hrad nebo zříceninu? Představte si, že z některých hradů zůstane po letech třeba jen pár velkých kamenů, které postupem času zarostou travou, mechem  a křovinami. Až nakonec hrad úplně zmizí a zůstanou jen vzpomínky, které se nám dochovají v pověstech a v příbězích jako je tento.

Udělejte si pohodlí, ať si povídání dobře zapamatujete. Dozvíte se, jak se z obyčejného kluka stane rytíř.
V kraji hor, lesů a čistých jezer stávalsvého času velice krásný hrad. Veliký a nedoytný. Kolem dokola byl obehnán hradbami, a navíc byl chráněný ještě hlubokým vodním příkopem, přes který se spouštěl padací most.

Ale to jen tehdy, pokud měla do hradu vstoupit vítaná návštěva. Povídá se, že prý si ten hrad nechal pro sebe vystavět jeden velmi vážený muž poté, co se vrátil domů ze své pouti do dalekých krajin.

Jak jen on se jmenoval? Ano, už si vzpomínám – on vám měl takové zvláštní jméno. To jméno mu vybrala jeho maminka podle místa,
kde se s tatínkem poznali. Maminka Lesanovi bohužel zemřela ještě, když byl malé batole.

A tak se stalo, že chlapec vyrůstal pouze se svým otcem. Žili v chudé rybářské chýši na břehu malého jezera, ve kterém otec den co
den lovil ryby pro jejich obživu.
Lesan rostl jako z vody, byl to silný, chytrý a bystrý kluk. Nad ostatními hochy vynikal nejen svou šikovností, ale také výmluvností. Ve skupince kamarádů byl vždy vůdcem. Na jeho rady často dali dokonce i starší chlapci. Tatínek měl z Lesana radost.

Žilo se jim ale nelehko. Ryb v jezírku ubývalo a uživili se jen taktak. Tatínek povídá:

„Lesane, ty jsi chytrý a šikovný kluk. Z tebe bude jednou vážený a zámožný pán. Ty budeš spravedlivý a k chudému lidu laskavý. Dobře se pak povede, tobě i ostatním.“

Lesan chtěl vědět: „Dobrá tatínku, jakpak to mám udělat, abych byl bohatý pán? Vždyť tysám celé dny pracuješ a lovíš ryby. Nezastavíš
se od rána do večera a stejně jsme stále chudí. Tak kde se bere to bohatství?“

“Půjdeš do světa, Lesane. Tam už se naučíš  všemu potřebnému. Odkoukáš od druhých, jak se věci mají. Jsi dost chytrý na to, aby ses naučil víc, než znám já sám.Dáš se najmout do služby, kde se ti za poctivou práci, věrné a slušné chování jistě dobře odmění. Pak se vrátíš zpět do našeho kraje s bohatou odměnou a támhle na kopci postavíš hrad. Já už jsem, chlapče, starý a nevím, zda dožiji dalšího jara, ale to si, Lesane, pamatuj, že je pro tebe důležité, poctivě pracovat a myslet na to, jakým budeš pánem. Nic se neboj, však dobře víš, že na tebe z nebíčka dává pozor maminka, a ve snech ti mnohé napoví. Určitě ti od ní se ti dostane dobré rady.“

Krátce poté, v zimě, tatínek onemocněl a než stihlo přijít jaro, tak zemřel. Lesan v chaloupce osaměl. Bylo mu smutno po tatínkovi, a proto, aby přišel na jiné myšlenky, hned na jaře se vydal na cestu. Nevěděl, kam ho nohy ponesou, a tak šel a šel. Když se Lesan vydal do světa, neměl v kapse ani vyndru.

Byl to však chlapec pracovitý, a když šel kolem velkého statku, zeptal se, zda potřebují pomocníka. Lesan dostal práci a nocleh. Činil se, jak nejlépe uměl. Statkář s ním byl velmi spokojený, proto mu po sezóně dal do dlaně navíc tři zlaťáky jako odměnu za dobře provedenou práci.

Lesan měl z odměny velkou radost. Vyrazil však dál, zde jeho služba skončila. Za pár dní došel k mlýnu, kde se jim právě hodila jeho
pomocná ruka. Mleli mouku pro pekaře, aby měl z čeho upéct svatební koláče. Mlynář Lesanovi děkoval za pomoc a za odměnu mu
dal zlaťák. Lesan odvedl kus práce a díky němu se vše stihlo včas namlít.

Ve mlýně se Lesan dlouho nezdržel, pokra čoval ve své pouti. Měl nyní čtyři zlaťáky a přemýšlel, jak s nimi naloží, aby mu je v lesích neukradli lupiči. Když byl u mlynáře, nocoval na seníku společně s žebrákem, malým hubeným otrhaným staříkem, který Lesanovi vyprávěl o hrdlořezech žijících v lese a poradil mu zakopat zlaťáky do země. Lesan slepě důvěřoval prohnanému podvodníkovi a dle jeho rad zakopal svůj malý poklad u velkého dubu. Nevšiml si, že ho sledují dvě dychtivé oči, které prahnou po zlatě.

Než se Lesan vydal na cestu, chtěl zkontrolovat úkryt, a jak se podivil, když na místě pokladu našel jen prázdnou jámu. Po žebrákovi jako by se slehla zem a zlaťáky byly nevratně fuč. Bylo mu líto, že se nechal tak snadno napálit, pokračoval dál ve své pouti, až prošlapal boty, šel bos a teprve na sklonku následujícího léta dorazil do končiny, kde bylo stále ještě pří-jemně teploučko. Ačkoli, jak dobře věděl, doma v Čechách, už jistě začínalo padat listí ze stromů a objevovaly se první mrazíky. V tomto dalekém kraji rostly zvláštní stromy, odlišné květiny a také ovoce, jaké nikdy dříve nespatřil ani neochutnal. A jak bylo panečku dobré, vychutnával si zdejší plody s největší slastí.

Jednou, zrovna si takhle u cesty dopřával ze stromu ta podivně dobrá „jablka“, když tu se na něj rozkřikl nějaký muž. Mluvil pra zvláštním jazykem, kterému Lesan nerozuměl. Poprvé slyšel někoho takto promluvit. I odpověděl mu tak, jak uměl nejlépe, tedy česky.

Oba z toho byli překvapení. Na okamžik na sebe jenom hleděli a bylo jim jasné, že slovy se nedomluví. Lesan začal naznačovat rukama
i nohama, že se moc omlouvá, že nevěděl, že to ovoce někomu patří… Cizinec jeho omluvu pochopil a přijal. A navíc mu pokynul, aby
jej následoval. V tu chvíli Lesan ještě netušil, do jakého krásného domu se dostane do služby.

Ten cizí muž se jmenoval Manuel. Byl to Španěl. Vlastnil krásný dům s rozlehlými zahradami. Lesan se mu zamlouval, jenom ho
zajímalo, proč cestuje takovou dálku… Manuel k sobě právě hledal dalšího pomocníka, a tak Lesana ihned zaměstnal ve svých zahradách.

Lesan strávil u Manuela několik let, a přitom poctivě pracoval. Naučil se tu také onu cizí řeč a brzy dokázal vyjádřit vše potřebné stejně
tak španělsky, jako česky. V Manuelově domě dospěl Lesan v muže a vycvičil se v mnoha zajímavých dovednostech. Nejprve pracoval Lesan pouze v zahradách a na poli. Později, když se lépe poznali, Manuel si Lesana velmi oblíbil a měl ho rád jako svého vlastního syna, po kterém vždy tolik toužil, ale osud mu jej nedopřál. Lesan díky Manuelovi rozuměl číslům, uměl číst a psát, uměl zacházet s mečem, jezdit na koni, a dokonce skládat

verše. Dobře se mu vedlo v tom dalekém španělském paláci.

Jednoho dne si Manuel Lesana zavolal k sobě. Lesan se zarazil, když v pracovně, vedle Manuela, spatřil ještě další vážené muže.
Počkali, až se Lesan posadí a Manuel začal:

„Lesane, sepsal jsem závěť. A protože, jak víš, nemám žádné děti, rozhodl jsem se, že až umřu, veškerý můj majetek připadne tobě. Za ta léta jsi jako můj vlastní syn. Znám tě, a věřím, že až budu starý, postaráš se, aby byl můj odchod z tohoto světa důstojný.“ Lesan nechtěl věřit vlastním uším a odporoval:

„Ale Manueli, vždyť jsi ještě plný síly a let máš před sebou jistě nespočet. Proč myslíš už nyní na svůj konec?“

Manuel mu vše vysvětlil: „Víš, Lesane, ono  je dobré být včas připraven. Sám cítím, že nyní je vhodná doba na to, abych si vyřešil tyto
záležitosti. Jsem si jistý, že pak budu klidněji spát. A také chci, abys věděl, jak se věci mají. Až jednou budeš rozhodovat o tomto majetku, věřím, že také budeš řešit všechny záležitosti včas. Ve spěchu, na poslední chvíli, se nadělá nejvíce chyb, to si pamatuj.“

Od toho dne učil Manuel Lesana pečovat o majetek, hospodařit s penězi, obchodovat, jednat se zákazníky, dodavateli i výběrčími
daní. Ukazoval mu, jak je důležité se o své věci, služebnictvo i listiny dobře starat. Lesan byl výborným žákem a Manuel se těšil ze svého správného rozhodnutí. Čas neúprosně běžel dál, a Manuelovy dnyse naplnily.

…

Jak pohádka pokračuje? Jste zvědaví? Celou si můžete přečíst, když si objednáte pdf Pohádky skřítka Penízka tady.