ohádka Davídek a Kateřinka dětem dává inspiraci,
jak se chovat a jak ne.
V jeden krásný slunný den, bylo to právě v neděli
odpoledne, se jedné mamince narodila dvojčata
Davídek a Kateřinka. Děťátka to byla jako malo-
vaná, krásná a rozkošná. Miminka si spokojeně
spala ve svých postýlkách, roztomile žvatlala
první slůvka, a jak jim pane, chutnalo. Zkrátka,
dělala rodičům jenom radost. Vždy, když
se maminka dvojčátek procházela venku s kočár-
kem, spokojeně se usmívala a zářila dobrou nála-
dou. Až se jí ostatní maminky udiveně ptaly, jak
jen to dělá, že je pořád tak veselá a spokojená.
Jak čas ubíhal, děťátka rostla a svou roztomi-
lostí si získávala hýčkání ze strany celé široké
rodiny. Maminka byla samé ťu-ťu, ňu-ňu, tatí-
nek podobně a babičky – darmo mluvit, ty děti
rozmazlovaly čokoládou, bonbónky a televizí.
Dvojčata rostla jako z vody a z roztomilých
miminek se vyklubali dva rozmazlení zlobiči.
Maminka ani tatínek nechtěli uvěřit, že ta
jejich malá zlatíčka všemožně odmlouvají,
odmítají se oblékat, hádají se, vztekají a pořád
se jen rozčilují a zlobí.
„Ach tatínku, kam se jen poděla ta naše hod-
ňoučká miminka? Někdy mám pocit, že nám
je musel někdo za tyhle vzdorovité děti vymě-
nit.“ Tatínek na to: „Ale jdi, maminko, však
oni z toho vyrostou. Uvidíš, že je to přejde.“
A nakonec ještě dodal: „Asi jsme na ně zkrátka
moc hodní.“
V přístupu rodičů se ale pranic nezměnilo.
Dál dětem trpěli jejich vylomeniny, babičky
podsouvaly sladkosti a tetičky a strýčkové
jakbysmet. A dvojčata? Ta vesele zlobila dál,
dokonce se zdálo, že čím dál tím víc. Pranic
si nevážila dobrého jídla, útulného domova
a péče hodných, milujících rodičů. Rodiče
se starali, jak jen mohli, ale přiznejme si, ta
péče byla možná až přehnaná a děti toho jakse-
patří zneužívaly. Nevážily si vůbec ničeho, jen
se hašteřily a praly. A co víc, Kateřinka, když ji
nikdo neviděl, chodila tatínkovi tajně do peně-
ženky na drobné penízky a kupovala si za ně
lízátka. Davídek se zase nezdráhal, vzít babičce
stokorunu a ani se k tomu nepřiznal, i když
se ho maminka s tatínkem ptali, zda o té ban-
kovce něco neví. Lhal jim drze do očí a považte,
neměl z toho ani za mák špatné svědomí. Zato,
když šli příště s kamarády do města, koupil si
tam v cukrárně, za tu ukradenou stokorunu,
pro sebe veliký zmrzlinový pohár.
Ale nevěřili byste, co se stalo pak:
Davídkovi a Kateřince bylo toho dne, kdy
se to přihodilo, přesně šest let. Maminka
od rána uklízela a chystala pro děti narozeni-
novou oslavu, zdobila dort, vařila oběd, k tomu
ještě prala prádlo, umývala podlahy a nafuko-
vala balónky. Byla krásná neděle, teplé letní
dopoledne přímo lákalo ke koupání. Tatínek
ale namísto k rybníku, vyrazil hned ráno
na nákup, aby na narozeninové oslavě nedošla
limonáda, zmrzlina, nebo chlebíčky, aby kou-
pil i třešně a meloun, který mají dvojčata tolik
ráda – z dlouhého nákupního seznamu mu
bylo hned jasné, že stráví ve městě celé dopo-
ledne. Ačkoli tatínek nemá nakupování příliš
rád, věděl, že na něj dnes připadl důležitý úkol,
nakoupit vše potřebné na dětskou oslavu.
A co dělali oslavenci? Možná si řeknete,
že dva šestiletí skoro-školáci by mamince mohli
pomáhat, ale kdepak.
Maminka dala dvojčatům jediný úkol, aby
před odpolední oslavou pěkně přichystali
zahradu. Ale oni se tam místo toho jen hašteřili
a hádali. Kateřinka si vzala kyblíček na vodu
jako první, jenže Davídek ho zrovna chtěl taky.
Tak se tam o něj začali hádat a přetahovat,
až mu utrhli ucho. Davídek ho pak ze vzteku
ještě rozšlápnul. Kateřinka s pláčem popadla
Davídkovu oblíbenou motorku a mrštila ji
do sousedovic zahrady, potom vzala lopatku
a začala po Davídkovi rozzlobeně házet písek.
Ten zase chytil hadici, pustil vodu a stříkal na
Kateřinku. Kateřinka s křikem prchala před
proudem vody po zahradě. Nejen, že přitom
pošlapala záhonky, ale navíc ještě zavadila
o sušák s vypraným prádlem. To se rázem válelo
na zemi v blátě, které tam před chvílí Davídek
stačil vytvořit vodou z hadice. Jak tam ti dva
křičeli a tropili neplechu, vůbec si nevšimli,
že se v jejich zahradě zjevila podivná postava.
Stála tam nad nimi a už hodnou chvíli pozoro-
vala jejich počínání.
Jakmile ji děti spatřily, v tu ránu se na místě
s úlekem zastavily! Byly opravdu vyděšené,
takže ze sebe nevydaly ani hlásku. Bály se,
že si pro ně snad přišla čarodějnice… A měly
pravdu.
Stařena chytila za rameno nejprve Davídka
a ten nyní zblízka spatřil její dlouhé špinavé
nehty, roztrhané umazané šaty i její příšerný
úsměv. Všiml si také, že má v puse jen jediný
zub, na nose bradavici s chlupem a na hlavě
šedé rozcuchané vlasy. Ale ze všeho nejstra-
šidelnější byl její hrozivý smích. Kateřinku
lapila hned vzápětí a k oběma dětem chra-
plavě zaskřehotala: „Už vás dva dlouho pozo-
ruji. Vy jste ty nejzlobivější děti, které jsem kdy
viděla. Lžete, kradete a opravdu hodně zlobíte.
Do mého nového čarodějného lektvaru, který
teď právě chystám, potřebuju ty nejzlobivější
děti ze všech. A už vás mám!“
Nato popadla obě děti do jedné své silné a špi-
navé ruky, tu druhou si potřebovala nechat volnou,
aby mohla řídit létací koště. Věřili byste tomu,
že ta čarodějnice měla opravdové létací koště?
A představte si, že vypadalo úplně obyčejně,
jako koště na zametání. Ale vzlétlo. Všichni tři
se na něm vznesli do výšky. Jen děti nechtěly
uvěřit svým očím, když viděly, jak se vzdalují
pryč od maminky a tatínka.
Hned jak přistáli, strčila je čarodějnice
do tmavého sklepa. Ujistila se, že dobře zamkla,
a ještě se nahlas zašklebila, jak snadno se jí
podařilo sehnat takovou veledůležitou přísadu
do chystaného lektvaru.
Ve sklepě bylo šero, tmavé zdi páchly plísní
a malým okénkem u stropu prostupovalo
dovnitř jen velmi málo světla. Navíc to okno
bylo tak vysoko, že děti rozhodně neviděly ven.
U stropu sice svítila slabá žárovka, ale i tak
na děti v temnotě sklepa padal strach. Byla tu
zima a vlhko. Pomalu se rozkoukávaly.
…
Tak tady jde do tuhého. Zajímá vás, jak pohádka pokračuje? Tady můžete objednat celé pdf s pohádkami.